Aktuální články
Díky, Ameriko
Klatovský zpravodaj 6/2026
V pátek 1. 5. 2026 jsem měl tu čest jménem města a jeho občanů přivítat v Klatovech pana Josepha Thurmonda, amerického válečného veterána, který se podílel na osvobozování Evropy.
Jeho válečná cesta pomyslně vyvrcholila právě zde u nás – v Klatovech a blízkém okolí – na jaře roku 1945. Už samotná data, jež jsem nyní zmínil, naznačují cosi výjimečného. Ano, počítáte dobře. Joseph Thurmond navštívil Klatovy poprvé před 81 lety, kdy byl 19letým chlapcem, mužem. Nyní tomu bylo podruhé, nedávno oslavil své 100. narozeniny. V doprovodu svého 74letého syna si prý splnil svůj velký sen. Opět vidět Klatovy a Střelské Hoštice (druhé místo, jež mu utkvělo ve vzpomínkách) a ještě jednou se porozhlédnout po kraji, který mu svým způsobem přirostl k srdci, neb na něj (dle svědectví syna) opakovaně a rád vzpomínal.
Byť návštěva organizovaná a financovaná panem Janem Horským měla původně mít soukromý a „malinko“ utajený průběh s ohledem na oněch 100 let pana Thurmonda, čekali tu na něj příslušníci klubů vojenské historie (díky spolku Klub 3. armády v Klatovech). Bezpochyby se tak podíleli na krásné atmosféře jeho klatovské návštěvy. Pan Thurmond se svým doprovodem nejprve navštívil radnici, skvěle poobědval v hotelu Ennius, prohlédl si krásnou barokní lékárnu a velkolepý jezuitský kostel. Posléze jsme se krátce zastavili v hotelu Centrál, který hrál jistou roli v jeho vzpomínkách. A nakonec navštívil prostory, v nichž pan Miloš Ryneš připravuje muzeum připomínající právě vojenskou historii, a to nejen 2. světové války. Vše se mu velmi líbilo a musím říci, že na svých 100 let byl neuvěřitelně v kondici.
Proč to vše zmiňuji?
Protože jsem si opět ověřil několik prostých faktů, které se tak často zapomínají.
1) Přátelství mezi národy je dáno přátelstvím mezi konkrétními (omlouvám se za následující adjektivum) obyčejnými lidmi. Deklarace politické, různá prohlášení a smlouvy jsou bezpochyby důležité, ale není-li porozumění a přátelských vztahů obyčejných lidí, není (téměř) nic.
2) Připomínat milníky své historie (sobě i druhým) má smysl. Někteří se domnívají, že události dávno minulé zavál historický prach a že je třeba „dívat se do budoucnosti.“ Proč ne? Proč se nedívat? Ale vždy s objektivně správnou optikou, kterou mnohdy dává právě historie.
3) Historie není mrtvá, není to něco, čím bychom se neměli zabývat. Je to otevřená kniha života, plná příběhů lidí a inspirací.
A nyní zpět k panu Thurmondovi. Jednu myšlenku si budu asi dlouho pamatovat. Řekl, že má velkou radost z toho, jak se nám tu nyní daří. Vidí krásné, upravené město. Vidí spokojené, bohaté lidi (cituji jej navzdory tomu, že většina Čechů si bohatá nepřipadá), vidí, že to stálo za to. Že lidé využili svobody, kterou jim americká armáda přinesla. A pak zavzpomínal, jak přátelsky a vděčně se k němu a jeho spolubojovníkům místní lidé, v Klatovech i okolí, Češi, v roce 1945 chovali. Ten pocit, ta vzpomínka nevymizely ani po oněch dlouhých 81 letech.
I proto je dobré, že se v Klatovech drží tradice připomenout si své osvoboditele. Ano, Klatovy, Karlovy Vary, Plzeň, České Budějovice … osvobodila americká armáda (a tímto nepomíjím zásluhy jiných armád na osvobození Evropy). Dokud si to budeme pamatovat a dokud si to budou pamatovat i sami Američané (ti ovšem spíše jako osvobození Evropy než malé části naší země), nerozdělí nás, obyčejné lidi, ani závany nejrůznějších (vrcholně) politických nálad na té či oné straně.
Američané, alespoň ti, které jsem měl možnost poznat, jsou hrdí a někdy i patetičtí lidé. Své proslovy často končí slovy: „God bless America – Bůh žehnej Americe.“ Dovolím si skončit tento text stejně, přidám jen „Bůh žehnej i této zemi, České republice“. Jsou to přání dobrého, pro všechny, nikoho nevyjímají.
Ing. Václav Chroust (místostarosta města)
