Aktuální články
Jindřich Vančura
Klatovský zpravodaj 8/2025
Série článků a cyklus přednášek městské knihovny o klatovských osobnostech.
Klatovský rodák – český středoškolský učitel, historik, překladatel z francouzštiny a autor podrobných dějin města Klatov.
Narodil se 31. srpna 1855 v Klatovech v ulici Seminářské (dnešní Vančurova) čp. 52-I do rodiny Matěje Vančury, syna Josefa Vančury, zedníka v Lišově, a matky Evy, roz. Höschlové, dcery Josefa Höschla, truhlářského mistra v Klatovech. Matěj Vančura se usadil v roce 1850 přes odpor cechu v Klatovech. Krátce nato se stal mistrem ve svém oboru (zhotovoval nábytek pro přední klatovské měšťanské rodiny), ale měl i bohatou domácí bibliotéku, v níž se nacházela díla jako Zapova Českomoravská kronika, Riegrův Slovník naučný a také mnoho dobových časopisů. Spolu se svými švagry, čalouníkem Fügnerem a malířem Havlem Höschlem, patřil mezi velké patrioty. Účastnil se i práce v četných klatovských spolcích. V roce 1863 byl spoluzakladatelem Měšťanské besedy a jeho jméno nalezneme i mezi zakladateli nejstaršího klatovského spolku „Šumavan.“
V důsledku negativních dopadů hospodářské krize v sedmdesátých letech 19. století se v roce 1878 Matěj Vančura s manželkou, synem Bohumilem, rovněž vyučeným truhlářem, a zetěm Vojtěchem Pašerem, podnikatelem v oboru železničních staveb, za něhož provdal v roce 1876 dceru Růženu, odstěhoval za prací do bosenského města Banji Luky. Se synem Jindřichem si pravidelně dopisovali „...bytu platím 24 zlatých měsíčně a to ještě nemám pohodlnou dílnu. Postavil jsem ale sobě dřevěnou dílnu, v které může 6 hoblbanku pohodlně stát, skoro větší, než jsem měl v Klatovech, kterou jsme si ale posud pro zimu a sněch přenesti nemohli, neboť se může rozebrati a přenesti, mjak jen povětrnost trochu popustí, učiníme tak. Jest tomu už rok, co jsme v Bosně překonali, kdyby jsme byli bývali sami, mohli jsme míti pár set zahospodařených, ale minulou zimu nám je žrali koně a teď jejich pán. Na Štědrý den jsem byl velmi mrzutý, neboť jsem myslil, že tomu vysávání už vezme konec, že nemaji na svátky ani krejcaru (tj. dcera se zetěm), tak co měl fotr dělat, co jsem měl připraveno na prkna, musil jsem z toho zas uškubnout...“ (z dopisu z 25. 12. 1879). „… jen kdyby ta ubohá Bosna už jednou byla přivtělená k Rakousku, pak by zde bylo dosti práce.“ (z dopisu synovi Jindřichovi ze dne 5. 2. 1883). Oba Vančurovi rodiče zemřeli v Banje Luce v roce 1887.
Jindřich vystudoval klatovské gymnázium, kde se spřátelil s Karlem Hostašem. Po jeho absolvování se v roce 1874 nechali společně zapsat původně na právnickou fakultu v Praze, ale již po prvním semestru Vančura přestoupil na filozofii, kde se pak plně věnoval historii. Již jako maturant ovládal dobře klasické jazyky, a to latinu s řečtinou, a jako každý tehdejší gymnazista uměl, aniž to věděl, i francouzsky, neboť kdo umí latinsky, umí, aniž to ví, i tuto řeč. Samozřejmě pak znal němčinu, později ruštinu, angličtinu a maďarštinu. V listopadu 1890 promoval na doktora filosofie. Po ukončení studia působil jako středoškolský profesor dějepisu a zeměpisu v Praze (1879–1884), Kolíně (1884–1891), Hradci Králové (1891– 1897) a od roku 1897 opět v Praze na smíchovském reálném gymnáziu, které se od roku 1936 jmenuje po něm – Vančurovo reálné gymnázium.
V srpnu 1885 se oženil s dcerou prof. Nekuty Jiřinou (1867–1951), která pocházela z Chýnova a byla literární učitelkou. Z manželství se narodily dvě dcery, z nichž první zemřela ještě v kojeneckém věku. Druhá dcera Stanislava, Aša (1889– 1964), studovala po absolvování pražského gymnázia na filozofické fakultě angličtinu a francouzštinu. V letech 1914–1918 vyučovala na dívčím gymnáziu „Minerva“. Později se provdala za JUDr. Jana Jínu, povolaného po převratu do diplomatických služeb. V roce 1920 odešla s manželem do Hamburku, kde se dr. Jína stal konzulem, a v roce 1925 do Vídně.
Vančurovi později adoptovali nejmladšího syna Vančurovy neteře, Milana, po tragicky zemřelém dr. Jaroslavu Hušovi, „kterého vychovávali za svého“.
Vančurovu literární činnost lze rozdělit na překladatelskou, přednáškovou, kritickou a původní. Patřil ke stoupencům T. G. Masaryka ve sporech o pravosti rukopisů Královédvorského a Zelenohorského i ve sporu o smysl českých dějin. Na toto téma napsal řadu článků v časopisech Athenaeum, Naše Doba i jiných. Přeložil do češtiny dílo Ernesta (Arnošta) Denise. Jeho Čechy po Bílé hoře (La Bohême depuis la Montagne-Blanche) doplnil rozsáhlými poznámkami. Je rovněž autorem monografie o Denisovi, která vyšla v roce 1923 v edici Zlatoroh. Společně s Karlem Hostašem měl od počátku plán napsat historii Klatov, sbíraje pilně prameny po archivech, v zemských i dvorských deskách, v univerzitní knihovně a v muzeích. Jeho rozsáhlé dílo Dějiny někdejšího královského města Klatov vyšlo ve čtyřech svazcích, postupně mezi lety 1927–1933. Také v mnohých svých článcích se věnoval Klatovsku, např. Ze starého místopisu klatovského, Staré vodní hospodářství v Klatovech, O národnostních proměnách v Klatovech aj.
J. Vančura psal také pod pseudonymem J. V. Řehnický. Byl členem Královské české společnosti nauk, čestným občanem města Klatov a Chýnova. Méně známou skutečností je, že v roce 1926 získal za kulturní a vědecký přínos nejvyšší francouzské vyznamenání – Řád Čestné legie.
Prof. PhDr. Jindřich Vančura zemřel 2. ledna 1936 v Praze, jeho urna byla uložena v rodných Klatovech.
Ing. Martina Blahoušová (Městská knihovna Klatovy)