Aktuální články
Karel Slavoj Amerling
Klatovský zpravodaj 9/2026
Článek z cyklu Městské knihovny Klatovy o klatovských osobnostech.
Karel Slavoj Amerling patří k osobnostem, které se jen obtížně vejdou do jediné škatulky. Lékař, propagátor, zakladatel novátorského všeobecně vzdělávacího ústavu, autor vlastní universalistické filozofie, svérázný polyhistor, zakladatel ústavu pro choromyslné, prvního svého druhu v Rakousku-Uhersku a jednoho z prvních v Evropě. A jeden z nejvýznamnějších pilířů národního obrození. Výčet oborů a oblastí, kterým se věnoval, je však mnohem delší; pro nás je důležité, že neopomněl ani šumavské pověsti. A opět k nim přistoupil vlastním svérázným způsobem.
V každé ze zmiňovaných oblastí zanechal výraznou stopu a zároveň v žádné z nich nezůstal jen u běžného dobového standardu. Právě proto bývá někdy s nadsázkou přirovnáván k Járovi Cimrmanovi. Jako by se neustále pouštěl do nových a nových oborů, často s překvapivě moderními myšlenkami, ale zároveň bez dostatečného zázemí a pochopení okolí, takže jeho projekty končívaly dříve, než se mohly plně rozvinout. Jeho život tak působí jako sled odvážných začátků, které předběhly svou dobu, ale jen zřídka našly pevnou oporu. Amerlingem vyslovený požadavek ochrany ohrožených rostlin a živočichů, stejně jako jeho návrhy spojovat vyučování s výrobní praxí, důraz na názornou a logickou výuku i zásady péče o hendikepované děti předběhly dobu o několik generací. Proto při stoletém výročí smrti K. S. Amerlinga v r. 1984 vydala československá pošta známku s jeho portrétem a UNESCO zařadilo jeho jméno na seznam výročí roku.
Amerlingova všestrannost nebyla nahodilá, vycházela z přesvědčení, že poznání má být celistvé. Neodděloval přírodní vědy od humanitních, pedagogiku od společenské reformy ani lidovou kulturu od vzdělanosti. V tomto ohledu byl skutečně nadčasový – usiloval o propojení vědy, výchovy i praktického života, tedy o něco, co se stalo samozřejmým až o mnoho desetiletí později. Zároveň však narážel na realitu své doby, která takovou syntézu nepřijímala snadno. Jeho školské a výchovné projekty, stejně jako další iniciativy, často ztroskotaly na nedostatku financí a podpory.
Publikoval mnoho knih o přírodních vědách, které byly zaměřeny hlavně na prostší venkovské obyvatelstvo. V knize Promyslný posel seznamuje obyvatele fiktivní vesnice s technologickými poznatky té doby, zmiňuje se o hnojení, daguerrotypii (prvních fotografiích) a chemickém průmyslu. Kniha má kolem 500 stran. V další, přibližně stodvacetistránkové části obeznamuje se základy analytické chemie, a to jak suchými, tak mokrými postupy.
O Amerlingovi vyšlo hned několik knih, ta první krátce po jeho smrti, a zájem badatelů všech možných oborů budí od té doby dodnes, jak ostatně dokazují nejen další jemu věnované knihy, ale i rozličné diplomové práce, studie či mnohé populárně naučné texty o jeho životě a díle.
Nás však tentokrát bude zajímat jako autor textů o Šumavě. A jak uvidíme, i v oblasti šumavské literatury zaujímá výsadní postavení, nejen proto, že jde o jeho rodný kraj.
Narodil se totiž v Klatovech, a to 18. září 1807 v zájezdním hostinci U Bílé růže, který vlastnili rodiče. A nebyl to hostinec ledajaký. V říjnu 1771 se v něm během své cesty z německé Falce zastavil budoucí císař Josef II. a nešlo o žádnou přepadovku, ale o dopředu plánovanou návštěvu. Hotel, dnes již bohužel bývalý, v Klatovech stále stojí a v jeho útrobách najdete i pamětní desku věnovanou Amerlingovi. S hostincem však měli rodiče spoustu práce, na synka neměli čas, a proto do svých jedenácti let vyrůstal v Chudenicích u prarodičů Jelínkových, kde byl v nejlepších rukou. Díky dědečkovi, který byl nedostudovaný teolog a své naděje vkládal do svého vnuka, si osvojil znalosti latiny, řečtiny, hebrejštiny a hudební teorie. Docela slušný základ do života.
Ale zpět k Amerlingovi coby šumavskému literátu. Již v roce 1831 publikoval v časopise Večerní vyražení text, který je považován za první novodobý popis Šumavy. Nejde o žádné velké dílo. Vlastně je to vždy jen několik málo stránek v šesti po sobě jdoucích číslech. Jenže nic podobného, a navíc česky do té doby nevyšlo.
Podruhé a naposledy se rodnému kraji věnoval v roce 1833 a přibližně stostránková Květomluva, která měla být prvním dílem zamýšlené ediční řady slovanských národních pověstí „Slovanka“, byla Amerlingovým samostatným vstupem do české literatury. Přibližně stostránková kniha prozaických textů, které se v podtitulu označují za sbírku národních pověstí a které jsou inspirovány různými druhy květin, se již však dalšího pokračování nedočkala.
Jak sérii článků ve Večerním vyražení z roku 1831, tak Květomluvu z roku 1833 si běžný čtenář moc neužije, přestože jsou psány česky a jsou v knihovnickém fondu k dohledání. Jde však o češtinu z doby národního obrození a jazyku i písmu porozumí jen opravdoví znalci.
Avšak v roce 1940 jako 20. svazek Vlastivědné knižnice Klatovska vyšel ediční výbor Amerlingovy Květomluvy pod názvem Pod ochranou Děvany a jiné pověsti z Klatovska. Spisek v rozsahu 59 stran vydal klatovský nakladatel a knihtiskař Otakar Čermák, básnicky doprovodil Karel Boleslav Štorch, původními linoryty vyzdobil Josef Konrád a bibliografii autora sepsal editor Josef Biskup. A ta už je čitelnější.
Nečekejte však exkurz do starých šumavských pověstí. Texty jsou naprosto poplatné národně obrozeneckým cílům, jsou výrazně, ale opravdu výrazně romanticky stylizované, pracují s mytologickými motivy a rozhodně nejde o autentický folklorní záznam či jeho napodobení. Regionální ukotvení působí spíše jako rámec než jako dokumentární základ, avšak hodnota knihy je především literárněhistorická a vlastivědná a slouží jako doklad dobového myšlení a práce s „národní minulostí“.
Jaroslav Pulkrábek (ředitel Kulturně informačního centra Volary)
