Aktuální články

Klatovští zvoníci

Klatovský zpravodaj 9/2021

Ján Hudač, Jan Hudač, Miroslav Panoš, Jan Papež, Jan Bukvaj, Daniel Drnka, Pavel Kozák, Petr Mašek, Lukáš Kubáň a Miroslav Liška – to jsou klatovští zvoníci, kteří pravidelně zvoní na klatovský zvon Bartoloměj-Ondřej neboli „Vondra“. I když v čele party stojí Ján Hudač, tento rozhovor byl vedený za společných sil všech členů klatovských zvoníků, kteří dobrovolně zajišťují ruční zvonění na Černé věži.

Jak vypadá den zvoníka v termínu zvonění?

Na začátek si jen připomeňme, že klatovský zvon Bartoloměj-Ondřej (dále jen Vondra) není klasicky aktivním zvonem, který zvoní každý den, kupříkladu jako zvony na klatovské Bílé věži. Jde o zvon, který zvoní jen při zvláštních příležitostech. Těchto významných termínů je v roce osm a jsou to: poledne na Nový rok, večer po mši na Bílou sobotu, poledne 5. května, během průvodu s obrazem při Klatovské pouti, Svatováclavská jízda 28. září, poledne 28. října, odpoledne 17. listopadu a půlnoční mše na Štědrý den.

Pochopitelně podle okolností si musíme na daný termín zvonění udělat čas. Například 5. května je standardní pracovní den a my nejsme zaměstnáním zvoníci, takže ten den si prostě musíme vyřešit tak, abychom kvůli zvonění mohli v poledne odběhnout z práce. Ale například i takové zvonění 1. ledna, tedy po silvestrovské noci, je také třeba při silvestrovských oslavách náležitě zohlednit. Je to takový trochu „limitující faktor konzumace“! (smích) Ale jinak se samotný „den zvoníka“ od běžného dne moc neliší. Rozhodně kvůli tomu od rána nepanikaříme, snad jen když na poslední chvíli nemůžeme ve skříni najít zvonické tričko.

Co je nutné před samotným zvoněním zařídit?

Vezmeme-li to postupně, tak prvním úkolem je vysvětlit návštěvníkům, že se věž na dobu zvonění zavírá a že skutečně při zvonění být nemohou. Paradoxně to zejména v době pouti bývá nejobtížnější. Poté je třeba zaklopit poklop v podlaze zvonice, kterým se normálně prochází při výstupu na věž, jelikož jedna část party zvoníků v těchto místech při zvonění stojí. Po otevření okenic zvonice to jsou již jen samé úkony kolem zvonu, tedy: odvázat lana, odemknout srdce zvonu a nasadit „startér“. „Startér“ je taková zvláštnost zvonu. Přestože Vondra patří k relativně velkým zvonům, má při zvonění opravdu nestandardně velikou výchylku. To u takto velkých zvonů nebývá obvyklé. Z tohoto důvodu je třeba na začátku zvonění rozhýbat srdce zvonu. Je potřeba rozepřít srdce proti zvonu speciálním prkénkem (tzv. „startérem“), které na začátku pohyb zvon-srdce synchronizuje a při dosažení správné výchylky musí vypadnout a srdce uvolnit. Tím se docílí, že srdce při maximální výchylce do zvonu jen „doklepává“, nikoliv aby šlo proti němu. To je opravdu moc důležité! Obdobně je třeba zaručit na konci zvonění, aby srdce díky své přebytečné energii nenarazilo do brzděním zpomalujícího zvonu. Vondra je v tomto směru skutečně jedinečným a zvonění na něj není jen „taháním za špagátek“.

Jak se vyvíjela práce zvoníka? Po nějakou dobu byl totiž zvon „Vondra“ nepoužívaný.

Na klatovské Černé věži šlo na začátku spíše o práci věžného, který měl na starosti z výšky sledovat město a okolí. Kromě případné prevence před napadením města šlo především o požární hlídku. Ve chvíli, kdy byla věž osazena zvonem, přibyla věžnému i funkce zvoníka. Věžný byl skutečným obyvatelem Černé věže, kde normálně bydlel a přitom vykonával své povinnosti. Posledním věžným a zvoníkem byl v Klatovech pan Antonín Kubík. Na konci své kariéry ale již na věži nebydlel a zvonit jen docházel. Po odchodu pana Kubíka do důchodu v roce 1962 se zvon Vondra již moc nepoužíval. Ruční zvonění nahradila magnetofonová nahrávka, která se i tak přestávala postupně používat. Zvon Vondra tedy na léta utichl.

Z dlouhého spánku se jednorázově probral 22. října 1984 při pohřbu tehdejšího předsedy Městského národního výboru. Pro tuto příležitost vznikla jednorázová zvonická „brigáda”. V té době již nikdo pořádně nevěděl, jak se na zvon s tak velkou výchylkou zvoní. Další šanci dostal na konci roku 1989, kdy svým hlubokým hlasem podporoval shromáždění Občanského fóra. Kolem jednoho z členů zvonické party z roku 1984 se pomalu vytvářela parta lidí, díky které zvon Vondra opět začal ožívat.

Klatovští zvoníci jsou zde již od roku 1557, jaký je to pocit pokračovat v této aktivitě?

No, to je hodně patetická otázka! (smích) Ale ano, určitě je to fajn. Asi ani nejde o nějaké naplnění osobního pocitu v podobě hrdosti při pokračování letité tradice. Tady jde spíše o ten zvon. Vondra nesmí být jen čtyřtunovou bronzovou „náplní“ Černé věže. Je naprosto skvělé, že má možnost naším prostřednictvím ožít. Jsme všichni rádi, že je stále v takové kondici, aby mohl svým zvukem nadále korunovat tu osmici významných dnů v roce. Bohužel je a bylo na světě spousta zvonů, kterým se většinou kvůli bezohlednosti, lhostejnosti a hlouposti nás lidí už takové výsady nedostane. Zvon, který již nemůže zvonit, je mrtvý. Takže pokud jde o naši zvonickou účast na tom všem, je nám ctí, že můžeme být nápomocni klatovskému zvonu Vondra, aby byl stále živým zvonem.

Kolik zvoníků čítá vaše skupina a jak máte rozdělené role?

I když postupně dochází k drobné obměně zvonického „ansámblu”, čítá dnešní skupina „Klatovských zvoníků” deset stálých členů, kteří se dle svých časových možností střídají při pravidelných zvoněních.

Zpravidla zvoníme tak, že dva nejsilnější zvon rozkývají a stabilizují rytmus zvonění. Pak se střídají ostatní zvoníci, kteří udržují zvon v pohybu. V závěrečné fázi zvonění nastupují dva brzdiči, kteří se navzdory všem fyzikálním zákonům pokoušejí „rozparáděný“ zvon zastavit tahem v protifázi. Další dva odvážlivci musí zachytit stotřicetikilové srdce tak, aby neřízeně nenarazilo do zvonu. Ve chvíli dokývávajícího se zvonu si pak musí srdce podávat, aby naopak nenarazil zvon do něj. Každý z nás si postupně prošel všechny tyto funkce, protože podle toho, jak se při daném zvonění sejdeme, je třeba všechny tyto funkce obsadit.

Zde si jen neodpustíme jednu poznámku: Vážení čtenáři, účast na zvonění pro běžného návštěvníka není možná. Případné zájemce o zhlédnutí zvonění si dovolíme odkázat na naše webové stránky klatovsti-zvonici.mzf.cz, kde je k dispozici alespoň video.

Ale abychom se vrátili ke zvonění… Lze tedy říci, že minimální počet zvoníků jsou čtyři. Je ale paradoxní, že v roce 1962 zvonil pan Kubík se synem jen ve dvou a dokonce prý někdy i sám. Závěrečné zachycení srdce totiž zvládal sám pomocí důmyslného chvatu se smyčkou lana. My to dnes bohužel neumíme a vlastně ani nevíme, jak se to má dělat, tudíž se do žádného experimentu pouštět nebudeme.

Jaká byla vaše inspirace k tomu stát se dobrovolným zvoníkem?

Ke zvonění jsme přišli, jak se říká, jako slepý k houslím. To novodobé zvonění začalo v době kolem roku 1990, kdy pan Zdeněk Tichý hledal partu lidí pro zvonění na zvon. A pak se to tak nějak postupně nabalovalo. Když někdo z party vypadl, tak se to nabídlo někomu dalšímu. Tak vznikl kolektiv lidí, které nespojuje jen to zvonění, ale je to spíše parta.

Inspirací pro každého z nás, proč při nabídce být zvoníkem řekl „ano“, byla možná zvědavost, nebo asi určitá atraktivita tohoto poslání. Možná to byl i určitý příslib zážitků s tím spojených. Těmi zážitky kupříkladu narážím na naše účasti na celorepublikovém zvonickém setkání, které se každoročně koná v Praze pod záštitou kardinála Dominika Duky. Je též zajímavé, že postupně to naše zvonictví nabývá i dalších rozměrů, jako je zájem o zvony obecně, nebo kupříkladu exkurze za různými zvony, a to nejen v rámci ČR (Hradec Králové, Rovensko pod Troskami…), ale i do zahraničí (Paříž, Krakov…).

Co musí potenciální zájemce splnit, aby se mohl stát členem vaší skupiny?

Když nám nedávno někdo tuto otázku položil, bylo kuriózní, jak jsme téměř všichni okamžitě odpověděli: „Hlavně nic nevymýšlet a TAHAT!“ (smích) Takže asi tak!

Ne, teď vážně… Určitě je důležité udržet partu lidí, kteří budou společně fungovat a budou schopni a především ochotni docházet na zvonění. Termíny zvonění se dost kryjí se dny volna, takže občas není snadné „vypustit“ prodloužený víkend jen proto, že se musí zrovna zvonit. To je třeba ta odvrácená strana zvonictví, ochota ustoupit ze svých plánů z důvodu určité zodpovědnosti a povinnosti. Další věcí je jistá pokora - nejen ke zvonu. Na jednom zvonickém setkání kdosi vyprávěl, jak vybírali zvoníka. Nechali přijít zájemce o tuto funkci, a aniž jim cokoliv řekli, nechali je zazvonit. Po celou dobu je jen bedlivě sledovali. Nevybrali ani toho nejsilnějšího, ani toho, co znal historii zvonu od A až do Z. Vybrali toho, jak sami tenkrát řekli, který k tomu zvonu „tak nějak pasoval!“

Snad i my, současní „Klatovští zvoníci“, aspoň trochu ke zvonu Vondra pasujeme!

Bc. Michaela Kopidlanská (MKS Klatovy)

NAHORU