Aktuální články
Slavomír Beneš: Život za objektivem
Klatovský zpravodaj 11/2024
Klatovský fotograf s více než sedmdesátiletou zkušeností vzpomíná na své začátky s fotografováním i na změny, které přinesla moderní technologie. V pokračování našeho nepravidelného seriálu se podělil o své zážitky z Fotoklubu Klatovy a o rady pro budoucí generace fotografů.
Slavomír Beneš, narozený v roce 1936 v Klatovech, je zkušený fotograf, který se věnuje fotografii již od svých 12 let. Po absolvování strojní průmyslovky v Plzni pracoval v Klatovských strojírnách, později Škodovce, kde působil v konstrukci až do svého odchodu do důchodu. Má dva syny, kteří se také věnují fotografování. Svou vášeň pro tento obor rozvíjel ve Fotoklubu Klatovy, kde působí dodnes.
Jak jste se dostal k fotografii? Co vás vedlo k tomu, abyste začal fotit?
V naší rodině se fotilo už dávno před válkou. Otec měl fotoaparát a fotil, ale bohužel jsem s ním o tom nikdy nemohl mluvit, protože z mého života zmizel, když mi nebyly ani čtyři roky – v německých věznicích, odkud se už nevrátil. Fotil i můj bratr, pamatuju si, že mi nebylo ani šest, když jsem přišel domů a on s kamarádem vyvolával fotky. Měli tehdy vývojku v talířích na kuchyňském stole. Po válce jsme se trochu modernizovali, brácha koupil zvětšovák a nějaké další vybavení. V roce 1958, krátce po návratu z vojny, jsem začal chodit do fotoklubu při závodním klubu Kozak Klatovy. Tehdy bylo v Klatovech asi pět nebo šest fotokroužků, hlavně u podniků, protože tam měli temné komory, kde si mohli dělat fotky. Fotoklub, kterého jsem dnes členem, je vlastně následníkem toho původního.
Kde se tehdy fotoklub scházel?
Scházeli jsme se v bývalé budově Měšťanské besedy, později závodního klubu ROH Kozak Klatovy. Když byla tato budova zbourána, přešli jsme pod Osvětovou besedu, což je dnes Městské kulturní středisko. Ve Fotoklubu tehdy působili významní klatovští fotografové, jako Jaroslav Kabát a Ing. Rudolf Bílek.
Vzpomínáte si, co jste jako první vyfotil?
To už si nepamatuju přesně. Ale vím, že mi bylo asi dvanáct let, fotil jsem psa – skotského ovčáka.
Když se vrátíme k Fotoklubu, máte s ním spojené nějaké oblíbené vzpomínky?
Fotoklub pro mě hodně znamená, takže těžko říct, ale jedna z věcí, kterou bych zmínil, je naše účast v soutěžích tzv. mapových okruhů. Víte, jak to funguje? Spojí se zhruba deset fotoklubů, přičemž každý klub sestaví kolekci fotografií – většinou 15 až 30 snímků. Tyto soubory fotografií putují po všech zúčastněných fotoklubech, kde si je každý klub prohlédne, ohodnotí a pošle dál. Když kolekce projdou všemi fotokluby, pořádající fotoklub sečte body, vyhlásí vítěze a uspořádá vyhodnocení, na kterém se zástupci klubů setkají. Od začátku 90. let soutěžíme v okruhu Blatenská růže, který má stále stejného pořadatele v Blatné. Momentálně soutěžíme ve dvou okruzích, ale vzhledem k současnému počtu členů fotoklubu je pro nás docela výzva dát dohromady dvě kolekce po 15 kvalitních fotografiích, protože už nás není tolik, takže je to čím dál těžší. Mladší generace často raději své fotky nahraje na sociální sítě a tam dostanou okamžitou zpětnou vazbu, což jim stačí. Pokud by měl někdo zájem o fotografování a chtěl by se zlepšovat, ve fotoklubu mu rádi poradíme a pomůžeme. Přijímáme nové členy, a pokud¨by se někdo chtěl přihlásit, budeme rádi. Na schůzích se pravidelně setkáváme a každý nový člen je vítán, ať už je začátečník, nebo má s fotografováním více zkušeností. (*pozn. red.) Zájemci o členství ve Fotoklubu se mohou písemně obrátit na Městské kulturní středisko Klatovy – konkrétně na paní Rubášovou.
A jak vidíte budoucnost fotoklubu?
Doufám, že fotoklub bude fungovat i beze mě. Jsem přesvědčen, že se najdou další zájemci o fotografii, kteří budou chtít pokračovat v klubové činnosti. Potřebujeme nové lidi, kteří by měli zájem o fotografii a chtěli se zapojit do klubu.
Je nějaká fotografie, která ve vás zanechala silný dojem? Něco, na co často vzpomínáte?
Neřekl bych, že bych měl jednu výjimečnou fotku, ale rád jsem fotil portréty. Ty mě bavily a měl jsem s nimi úspěch. Jednou jsem pořídil dvě úspěšné fotografie Klatov – zimní Klatovy a noční Klatovy. Obě fotky byly focené v 60. letech a prošly různými soutěžemi. Noční Klatovy se dostaly i na pohlednice a do almanachu k výročí města. Fotografie Noční Klatovy vznikla v podstatě náhodou. Bylo zvykem, že při výročí Říjnové revoluce se na náměstí střílely rakety a pořádaly ohňostroje. Vzal jsem tedy fotoaparát, stativ a vyrazil na místo. Postavil jsem stativ, nasadil fotoaparát, otevřel objektiv a čekal, až začnou střílet rakety. Stál jsem tam hodinu s otevřeným objektivem, což vedlo k velice zajímavému snímku díky té dlouhé expozici. Fotografie byla nakonec velmi úspěšná. Bohužel se však negativ ztratil – různé instituce si jej půjčovaly a už mi ho nevrátily. Dnes je ta fotka zachována jen v almanachu a na pohlednicích. Také se mi ztratily originální fotografie, protože když si je někdo půjčil, málokdy se mi vrátily. Mám tedy jen tu jednu fotku v almanachu.
Stále aktivně fotíte, co vás motivuje pokračovat?
Je to pro mě zvyk a koníček. Fotografování mě vždy bavilo. I když jsem měl normální zaměstnání, věnoval jsem se tomu po práci – přišel jsem domů, podíval se na děti a pak trávil odpoledne a večery v temné komoře. V 90. letech jsem přivítal nástup barevné fotografie, protože jsem už měl plné zuby vyvolávání a práce v temné komoře.
Jak se změnilo fotografování od vašich začátků? Co pro vás bylo výhodnější – dřívější fotoaparáty, nebo ty dnešní?
Dnes je to samozřejmě jednodušší. Když jsem začínal fotit s tím starým přístrojem na formát 6x9, měl jsem s sebou jen osm snímků ve fotoaparátu a další film v kapse, což znamenalo, že jsem měl celkem šestnáct fotek. Musel jsem si tedy dobře rozmyslet, co budu fotit. Dnes, když vidím mladší fotografy, mají neomezené množství snímků, a tak fotí stovky obrázků. Vyznat se v tom může být složité. Tenkrát to bylo jednodušší. Potom přišly fotoaparáty jako Flexaret, které už umožňovaly dvanáct snímků, a s kinofilmem to už bylo šestatřicet fotek. To už bylo lepší, ale i tak jsme si museli dávat pozor na to, co fotíme.
Když se ohlédnete zpět, na co jste nejvíce pyšný ve své kariéře?
Nejvíc asi na to, že jsem vydržel tak dlouho a že jsem měl možnost věnovat se tomu, co mě bavilo celý život. Většina mých kolegů bohužel odešla předčasně, protože chemikálie v temných komorách byly nezdravé. Já měl štěstí, že jsem pracoval v dobře větraných místnostech, například v koupelně, kde bylo odvětrávání. A v 90. letech jsem černobílou fotografii přestal dělat úplně, takže už jsem vývojky nepoužíval.
Co byste poradil začínajícím fotografům?
Aby se nebáli fotit vše, co je zaujme nebo co se jim líbí.
Bc. Michaela Kopidlanská (MKS Klatovy)
