Aktuální články
Václav Majer, SJ
Klatovský zpravodaj 11/2026
Článek z cyklu Městské knihovny Klatovy o klatovských osobnostech.
Zemřel v Klatovech před třemi sty lety, na svátek Všech svatých, tedy 1. listopadu roku 1726, ve věku jedenašedesáti let. Patřil k mnoha hudebně zdatným členům jezuitského řádu a kromě komponování se aktivně věnoval také výtvarnému umění. Zároveň je jedním z mála českých jezuitů, jejichž hudební tvorbu známe prostřednictvím alespoň několika dochovaných skladeb. Naprostá většina tehdejší produkce je totiž bohužel nenávratně ztracena.
Václav Majer se narodil 5. srpna roku 1665 v Řepíně na Mělnicku. Studoval na jezuitských gymnáziích, nejprve v Březnici a poté v pražském Klementinu. Koncem roku 1683 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova, a jak bylo tehdy běžné, strávil pak dva roky v noviciátu v Brně. Tuto úvodní formaci mladého jezuity ukončily první věčné sliby a čtyři nižší svěcení (tzv. quatuor minores), jimiž na sklonku roku 1685 v Praze nastoupil svoji cestu ke kněžství. Tam pak také v následujících třech letech pokračoval ve studiu filosofie. Následovalo magisterium – několik let pedagogické praxe na gymnáziích. Václav Majer je strávil zprvu v Hradci Králové a v Telči. Zde je k roku 1691 v katalozích členů české jezuitské provincie poprvé uveden jako praefectus musicae. Tuto funkci zastával o rok později také v Brně a následně působil v Opavě. Konečně roku 1694 zahájil studium teologie v Olomouci, aby byl při třetím z tzv. vyšších svěcení roku 1696 ve Vratislavi vysvěcen na kněze. Roku 1701 nakonec složil slavné čtvrté sliby a byl tak přijat mezi professi quatuor votorum, což byli nejvzdělanější, intelektuálně či organizačně nejschopnější jezuité, kteří projevili naprostou duchovní zralost a měli právo spolurozhodovat o vnitřních záležitostech řádu.
V souvislosti s hudbou stojí za zmínku, že v letech 1700–1702 Majer působil v semináři sv. Václava na pražském Starém Městě, v letech 1705 a 1706 jako praefectus musicae v profesním domě na Malé Straně a v roce 1707 v pražské novoměstské koleji. Jistě se v Praze potkal s Janem Dismasem Zelenkou, o jehož činnosti v této době sice nemáme konkrétní zprávy, avšak má se za to, že studoval u jezuitů v některé z jejich pražských škol, přičemž první konkrétní stopu jeho kompoziční činnosti představuje nedochovaná hudba k holdovací hře Via laureata (ZWV 245) zkomponovaná pro malostranské jezuity v roce 1704. V následujících letech často střídal působiště, jeho úkoly jej zavedly do Jičína, Jindřichova Hradce, Brna i Kutné Hory. V letech 1719–1723 zakotvil v Hradci Králové a nakonec v košumberské jezuitské rezidenci v Chlumku u Luže, odkud pravděpodobně nedlouho před svým úmrtím přibyl do Klatov.
Jezuité obecně vítali hudební kompetenci svých studentů i uchazečů o vstup do řádu, což je zřejmé již z toho, že jejich hudební nadání pečlivě evidovali. Mnozí z nich během své řádové kariéry po určitý čas zastávali funkci hudebního prefekta, která byla ovšem často naplněna spíše organizací hudebního provozu, než že by nutně znamenala řízení hudebního ansámblu či komponování chrámové hudby. Na rozsáhlejší kompoziční tvorbu se však typickému jezuitovi nedostávalo času, klidu ani příležitostí. Věnovat se hudbě jako zálibě a nad patřičnou míru ostatně ani nebylo v souladu s jeho posláním, jestliže se nejednalo o misionáře a hudba nebyla jeho důležitým evangelizačním prostředkem. Pokud se tedy nějaký jezuita v českých zemích věnoval hudbě soustavněji, nebo dokonce v roli hudebního prefekta delší čas setrvával na jednom místě, bylo to obvykle v těch případech, kdy nějaký handicap zabránil jeho postupu v rámci řádové hierarchie; až pak mohlo jeho hudební nadání dosáhnout naplnění.
O tom, že Václav Majer je v tomto ohledu výjimkou, výmluvně vypovídá jeho neobvykle poetické latinské elogium (nekrolog). Až omluvný tón textu, v němž jsou vždy hned po hudebních sklonech zmíněny ještě znamenitější pastorační schopnosti či osobnostní rysy (navíc za použití hudebních metafor), ve světle výše uvedeného jen potvrzuje, že se jednalo o vášnivého milovníka hudby: „Ačkoli jeho hudební umění bylo tak vynikající, že často uchvacoval i významné osoby a pro sebe i pro tovaryšstvo získal uznání dvou královéhradeckých biskupů svými melodramatickými scénami, ještě krásněji vynikal nejpůvabnější harmonií svých ctností.“ V posledních letech svého života se údajně věnoval kompozici vánočních, velkopátečních a eucharistických zpěvů, jeho písně či zpěvy měly velký emoční účinek a on sám sílu Orfea, kterou neprojevoval pouze svojí hudbou, ale také sladkostí rozhovoru, pro niž byl vyhledávaným zpovědníkem. Z elogia také vyplývá, že se vedle hudby dovedně věnoval i malbě.
Nebývalý je počet Majerových církevních děl evidovaných v historických hudebních inventářích. Ač se naprostá většina z nich nedochovala, jeho hudba zcela ztracena není. Dvě pozoruhodné skladby dokonce pocházejí z Majerova působiště, totiž z kostela sv. Mikuláše na pražské Malé Straně. Prozrazují zdatného a ambiciózního skladatele s nebývalým citem pro architektonickou výstavbu hudební struktury a s velkou vnímavostí k aktuálním stylovým tendencím. Totéž lze říci o dvou dalších dílech, která dokládají sekundární šíření jeho tvorby. A známy jsou dokonce jeho písně, jež patří k ojediněle dochovaným příkladům světské písňové tvorby z jezuitského prostředí.
Jedna z nedochovaných Majerových kompozic zmíněných v inventáři jezuitské koleje v Uherském Hradišti začíná stejnými slovy „Orate pro me lacrymae“ jako jedna z árií v hudbě ke Svatému hrobu Immisit Dominus pestilentiam (ZWV 58), kterou zkomponoval Jan Dismas Zelenka pro pražské Klementinum v roce 1709; žádné jiné zhudebnění tohoto textu není známo. Mohl by být Majer dosud neznámým autorem textu Zelenkovy skladby? Nebo snad o něm dokonce můžeme uvažovat jako o jednom ze Zelenkových raných inspiračních vzorů? Těšit se můžeme nejen na případné budoucí odpovědi a další objevy týkající se Václava Majera, ale především z jeho hudby, která v poslední době stále častěji ožívá ve zvukové podobě, v neposlední řadě právě v Klatovech.
Děkuji Kateřině Bobkové-Valentové za laskavou kolegiální pomoc při získávání biografických informací o Majerovi.
Mgr. Václav Kapsa, Ph.D. (Ústav dějin umění Akademie věd České Republiky)